Pro Martinu

Jaromír Nohavica

Včera jsem vyšel 
proti proudu času, 
na břehu pod cypřišem 
jsem našel pramínek vlasů. 
Čí asi byl, 
jak dlouho tady leží ? 
Včera jsem pochopil, 
jak život běží. 

Za okny mrholí, 
volal jsem Tereze, 
řekla, že ke mně už nevleze, 
že jsem ji posledně 
nalákal na známky, následně 
dostal jsem strach. 
Já hlupák veliký, 
všechny ty aršíky, 
na nichž byl Gagarin, 
prodal jsem v Pofisu, 
teď na dně almary 
kromě dvou dopisů 
mám jenom prach. 
Ach, ach. 

Celou noc hrál jsem 
na kytaru, 
všechno, co v mládí znal jsem, 
přišlo vhod i k stáru, 
copak je tak 
těžké pochopit, 
že se bez lásky 
nedá žít. 

Koupil jsem kytaru v bazaru v Těšíně 
a zpívám pod okny Martině 
písničku o rose, 
která mi na nose 
v té zimě sublimuje 
a kapky stékají 
jak slzy po líci, 
po celé ulici 
slyšet je mé volání, 
kdo mě zachrání, 
když ani 
ona mě nemiluje ? 
To mě znervózňuje ! 
Proč se neusměje ? 
Naděje ještě je ! 

Má malá Babeta popleta odešla do světa, 
zmizela do kelu, 
fláká se v Bruselu, 
já tady si stelu 
bez jejich pocelů 
sám, 
v evropskou unii spěchala, 
modrou petunii 
mi tady nechala, 
může mi z okolí 
pomoci někdo – li, 
jak je ta písnička dál ? 
Pan Suchý prý ji psal, 
jako kluk jsem ji znal.