A                   D                  A D               A D
Je to moc krásný, když si ruce prokřehlý nad ohněm zahřívám
A                        D         A    D           A A7
a vánek sem tam bloudí hloubkou údolí, mé vlasy ovívá.
 D                Dmi      F#mi           A7
Kafe v plechovým hrnku je nevýslovně voňavý.
 D                   G                H                 E
Jak jen tak v trávě klímám, jsou tu hned myšlenky toulavý.
A                        D             A  D                A D
Všude je klid a jen tam, kousek pode mnou dál potok pospíchá.
A                             D             A  D               A A7
Slyším svůj vlastní dech, jen občas křídla múr promluví do ticha.
 D             Dmi         F#mi            A7
Nebe je samá hvězda, jak tmavě modrá zahrada,
 D                G            H                 E
jestli ráj tohle není, mně tak aspoň hodně připadá.
H               E              A A7
A tak si říkám, zřejmě tak to je:
 D  Dmi H                   E          A D A D A
hm, hm, Bůh musel mít snad srdce kovboje.

Bulváry, kasina a spousty neonů noc na den promění,
ale jsou stejné v pátek jako v úterý, jak sochy kamenný.
Stačí mi za pár týdnů tam jeden víkend nahlídnout,
pár holek a pár filmů, město víc neumí nabídnout.
To když mě časné ráno prvním zábleskem po tváři pohladí
a stírám spánek proudem vody průzračné, že chladí, nevadí.
A když zaslechnu koně jak prohání se v ohradách,
když hladím jeho hřívu, v té chvíli mě zas napadá:
tak jak to říkám, zřejmě tak to je:
hm, hm. Bůh musel mít snad srdce kovboje.