Noc byla. Usnout nemoh’ jsem, To z míry 
by jistě přivedlo i mudrce.– 
Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry 
a nemohu si zaklít od srdce! 

Noc byla věčná jako hloupost lidská 
a jako život byla zoufalá. 
V hlubokém tichu píseň elegická 
na struny srdce hořce zahrála. 

Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal 
jsem ze země a byl jsem brzo v nich. 
Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal. 
Pak zaskřípěl klíč v dveřích domovních. 

Manželé řádní u manželek spali, 
mír tichých srdcí vanul nad nimi. 
V hospodách ještě politizovali 
muži se zájmy všeobecnými. 

Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet 
údery křídel bylo příšerné. 
Z moudrých a známých předpokladů vyšed 
jsem viděl, jak je všechno titěrné: 

boj o život a blaho jedince, 
za ideály statky národa 
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce, 
umění, syfilis a svoboda. 

Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských, 
vábících smíchem vilné samečky. 
Jak prapor míru z oken kasárenských 
komisní bělaly se podvlečky. 

Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky, 
a vrby, chtějíce mne poděsit, 
volaly na mne posměšnými skřeky: 
Příteli, bratře, pojď se oběsit!