Nález dvou divadelních her

Jára Cimrman

Liptákovské kronice děkujeme i za objev dvou dosud neznámých Cimrmanových divadelních her. Na str.124 je totiž následující zápis: 
„Vídeňák opět zasáhl do života naší obce, když s několika kumpány secvičil své 
podivné divadelní kusy. Samo jejich předvedení v hostinci U Sirotků prošlo bez 
valné pozornosti obce a zaznamenávám je tu jen proto, co skrze ně následovalo. 
Divadelní secvičování odbývalo se v lesovně, často za nepřítomnosti váženého 
p. nadlesního Schmoranze, což zavdalo příčinu k řečem o pí. nadlesní a Vídeňákovi, na nichž ovšem nebylo ani zbla pravdy. Všechnu tuto činnost divadelní vyvíjel 
Vídeňák údajně proto, aby se naše obec měla čím pochlubit, až k nám na podzim 
zavítá již dříve ohlášená návštěva petrohradských ochotníků. Jak se však ukázalo, 
tito ochotníci, v originále ochótniki,  měli zájem jen o lovení zvěře a žádnou diva-
delní činnost nevyvíjeli. A tak Vídeňák utržil opět jen ostudu. 
Záznamy rodinné: 
Den před Štědrým večerem narodil se v rodině nadlesního Schmoranze synáček 
Jaroslav. Událost tato kvitována zvláštně radostně samotným panem nadlesním, neboť tento ve svých padesáti pěti letech obával se již bezdětnosti.“ 
Po tom, co jsem přečetl, nepřekvapí, že jsme texty obou her našli v lesovně pod 
Mariánskou horou, přepsané úhledným ženským rukopisem. Jedná se o hry „Posel 
světla“ a „Vizionář“. 
O hře „Posel světla“ se můžeme dočíst v autobiografické knížce záhřebského 
herce Stanka Miloviče, mimochodem ortodoxního monologisty, v knížce nazvané 
„Před oponou za oponou nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát!“ Je tam otištěn Cimrmanův dopis Milovičovi z r.1912: 
„Stanko! Dopsal jsem právě novou hru – nic pro Tebe, jsou tam čtyři persony. 
Ale vzpomněl jsem na tvůj slavný monolog starého rybáře ze hry Děravé sítě. Říkáš 
tam: Ó! Budoucím čase tótó!“ … Promiňte… 
„Říkáš tam o budoucím čase toto: Ó, řeko času, jakým to korytem budeš se 
brát? Ó, roky příští, jaký as úděl chystáte nám? Bude syn otci, otec synu, dcera 
matce, matka dceři, synovec strýci, strýc tetě, teta vnuku, vnuk dědovi, všichni pak 
sobě vzájemně skývu? Nebude tvář lidu jasná a dobrá! Nebude rodina laskavý 
kruh!“ … Promiňte… 
Ne! Bude tvář lidu jasná a dobrá! Ne! Bude rodina laskavý kruh! 
Nuže tahle Tvá slova, Stanko, zněla mi v uších, když jsem psal svého Posla 
světla. Zápletka hry odehrává se právě v těch „příštích rocích“, v době budoucí, 
kdy lidé budou ušlechtilí, kdy se nebude krást ani loupit a kdy – cituji tě – rodina 
bude laskavý kruh. 
„V jednom místě hry,“ pokračuje Cimrman, „nechávám postavy, aby hovořily 
také o mně. O tom, jak tu budou snahy mou památku zneuctít, ale jak se mě mládež 
budoucnosti zastane. Někteří mi to vytýkají jako samochválu. Ale, Stanko, nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá.“