Seminář s ukázkami dramatu Járy Cimrmana, zničeného 
v r.1911 Josefem Padevětem a obnoveného po 60 letech 
Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem. 

Prof. Ladislav Smoljak: 
Vážení přátelé, rád bych vám úvodem přečetl dopis, který nám poslala paní Jaroslava Kozáková z Přelouče: 
„Milé divadlo,“ píše paní Kozáková, „zúčastnila jsem se dvoudenního zájezdu 
ROH k Máchovu jezeru. Protože bylo pěkné počasí, půjčili jsme si loďky. V naší 
loďce jsme byly tři: moje kamarádka Růžena Málková, Jitka Nechanická a já. Jitka 
Nechanická na jezeře neustále houpala loďkou, ačkoli věděla, že ani já, ani Růžena 
Málková neumíme plovat. Růžena Málková ztratila náhle rovnováhu a z loďky vypadla. Nevím, jak by to bylo dopadlo, kdyby kolem náhodou neplul pan Ludvík 
Dusil se svým přítelem. Jeho přítel (na jméno jsem se bohužel v tom chaosu zapomněla zeptat, vzpomínám si jen, že mu pan Dusil říkal Stando) okamžitě skočil do 
vody a Růženku vytáhl. Vím, že k Vám do divadla chodí mnoho lidí. Povězte jim 
všem o tomto statečném činu pana Stanislava (nevím bohužel jeho celé jméno). 
Druhý den,“ pokračuje paní Kozáková, a zde se dostáváme k tomu hlavnímu, „jsme 
měli na programu Jizerské hory. Navštívili jsme umrlčí domek Járy Cimrmana v 
obci Liptákov. Viděli jsme zčernalou světničku, kde vybuchla truhla s Cimrmanovými spisy. Když nám průvodce ukázal, na jaké třísky se rozletěla a z jakých malých kousků slepujete pro náš národ jeho hry, říkala jsem si, že to musí být skoro 
dobrodružství. 
Myslela jsem na to celou cestu do Přelouče a úplně to v mé mysli zatlačilo dramatickou příhodu na Máchově jezeře. Ale panu Standovi přesto poděkujte, stále ho 
vidím, jak se celý mokrý třásl na hrázi. 
S pozdravem Vaše Jaroslava Kozáková, Přelouč.“ Podobných dopisů dostáváme celou řadu. Máme z takového zájmu o naši práci radost a rozhodli jsme se proto 
alespoň v jednom představení postupovat jinak než dosud. Obvykle jsme po úvod-
ním semináři předvedli celý dramatický kus. Tentokrát budete svědky toho, jak vědec-restaurátor slepuje z dochovaných zlomků alespoň přibližný obrys původního 
díla. Začněme tedy, jak se říká, od Adama. 
V roce 1891 napsal Cimrman pro svou kočovnou společnost „Lipany“ divadelní 
hru „Němý Bobeš“. Společnost měla hru na repertoáru až do 5. prosince téhož 
roku, kdy se herci rozešli po okolních vesnicích dělat Mikuláše. Cimrman jim za-
pomněl sdělit místo srazu, a tak se společnost – s příznačným názvem „Lipany“ – 
po tomto datu již nesešla. 
Rukopis hry Němý Bobeš nebyl uložen v truhle s ostatní pozůstalostí, a ušel tedy výbuchu. Postihla ho však jiná pohroma. Těsně před smrtí půjčil jej Cimrman 
svému sousedu Josefu Padevětovi. Ten ho totiž několikrát žádal, zda by mu mohl 
půjčit nějaké noviny. Cimrman noviny neodebíral, četbu tehdejšího bulvárního tis
ku považoval za mrhání časem, a půjčil proto svému sousedu četbu hodnotnější: 
svou hru. Netušil ovšem, že Padevětova prosba není motivována touhou číst, ale 
záměrem sušit houby. 
Nevím, přátelé, jestli někdo z vás zkoušel přečíst něco z papíru, na němž se sušily houby. A teď si představte, že Josef Padevět si půjčil od Cimrmana rukopis v 
roce 1911. Možná, že vám tento letopočet nic neříká, ale tady pan docent Weigel, 
náš čelný ochranář zbytků přírody, dosvědčí, co tento rok pro Cimrmanův rukopis 
znamenal. 
Doc. Jaroslav Weigel: Krátce řečeno: rok 1911 znamenal z tohoto hlediska úplnou 
katastrofu. Mám tu několik čísel, která mnohé napoví. Tak Jizerské hory: 
Hřib obecný – 120 tun, kdežto o rok dříve 13 tun. 
Hřib borovák – 90 tun, o rok dříve 3 tuny. 
Křemenáč osikový – 50 tun, předtím 7 kg! 
Nevím, jestli mám hovořit o liškách. Ty se pochopitelně nesušily… 
Prof. Smoljak: To stačí, pane docente. 
Doc. Weigel: Jen pro zajímavost: lišek se urodilo tolik, že pokrývaly v tlustých 
vrstvách celé stráně. Nad obcí Kušlov se např. v červenci celý pás lišek utrhl a zasypal usedlost rolníka Mrázka. 
Prof. Smoljak: Nuže, přátelé, tato houbová kalamita dokázala Cimrmanovo drama 
takřka zničit. Naštěstí pro nás je v obci Liptákov většinou větrno, takže Padevět byl 
nucen každý list papíru něčím zatížit. A právě pod těmito zátěžemi zůstal rukopis 
čitelný. 
Jiné části textu se zachovaly díky Padevětově nedbalosti. Někdy si totiž nevšiml, že bere místo jednoho listu dva, takže jejich vnitřní strany se nám zachovaly 
celé. V celku lze říci, že jsme měli k dispozici asi 5 % předpokládaného textu. 
Chtěli bychom vám předvést, jak svědomitá vědecká práce může i z tak malé 
hromádky stavebního materiálu postavit solidní budovu dramatu. Nezastíráme 
ovšem, že tu a tam chybí cihla či trám. Kde si nejsme jisti, neimprovizujeme. Nechceme totiž – a to říkáme otevřeně – postupovat jako profesor Fiedler z Vídně, 
který se také do rekonstrukce této hry pustil, dokonce ji jako celosvětovou premiéru uvedl. Pravda, předběhl nás. Ale když jsme to jeho představení ve Vídni zhlédli, 
všichni jsme se shodli, že o tak úchvatné prvenství není co stát.