Ta vaše bledost,
ta bledost vašich lící,
ta bledost předčí
bílou voskovici.
Co se to děje
pod vaší jemnou kšticí?
Svěřte se princi:
co je vám?

Ve jménu lásky,
té lásky ve mně spící,
nenechte čekat
smutnou prosebnici.
Na vaše slovo,
tu darovanou minci,
svěřte se princi:
co je vám?

Svěřte se princi:
co je vám?
Já už to vím,
letěl tu smutek
s křídlem havraním,
skryl slunce,
které bezstarostně plálo,
zeptat se smím,
zeptat se smím,
aniž poraním,
o čem se vám,
princi, zdálo?

Zdál se mi svět,
v němž úsměv stárne žalem,
v němž za city se platí málem,
kde moudrost prohlásili za blázna,
kde každé slovo mluví do prázdna.
No tak se vzmužte
bledý princi,
snílku Hamlete,
v klášteře touhou
Ofélie zmírá,
překročte stín,
překročte stín
bázně prokleté,
k čemu je
bláhová víra,
když chybí čin?