G              Hm       
Obyčejné fotky na stole leží,
Em              C         D   
samí mladí lidé jako jsem já,
G                          Hm          
možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží,
C                         D
co z jejich očí vyčíst se dá.

G            Hm   
Čím dál víc, čekali spásu
Em               C          D
a cítili příchuť posledních slok,
G                   Hm
když sepnula spoušt z nábojových pásů
C                 D             G    D  C  G
začal psát dějiny devětatřicátý rok.


Minulá doba se začala ztrácet,
křížené háky musely vlát,
železný vlak směr nucené práce
a jak umíral Mnichov víc nešlo se bát.

Bláznivý útěk z koberců smrti,
pět malých holek běží za další val,
ve čtrnácti letech už to nebyly děti,
jen náhoda určila, kdo dostane se dál.


Dvojitým bleskům nechtěl se vzdát,
a samotná smrtka mu chránila tvář,
chtěl střemhlavě létat, za útesy stát,
jako zlá kočka seknout tu šedou svatozář.

Ale namísto toho své piloty fotil
a kolikrát nestih je živé vyvolat,
a tak nebylo nutné zachytávat hrůzy,
jejich oči byly filmem, co se točí dokola.


Obyčejné fotky na stole leží,
samí mladí lidé jako jsem já,
možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží,
C                D                 G    D  C  G
ze zapadlých očí všechno vyčíst se dá.
G D  C  G
Á na na na ...
G D  C  G
Á na na na ...