Dva vlci

Cermaque

dva vlci na jednom 
shrnutym prostěradle 
dvě hvězdy nad propadlem 
stůl zarost bodláčím 
už bude poledne 
a měsíc pořád tlačí 
slunce na obloze 
můj smutný polobůh 
jde se mnou dál na volné noze
    
opírám hlavu o zeď...
    
už zase pozdě v touze 
opírám hlavu o zeď 
posté se snažím vzpouzet 
samotě jako droze 
která dlouze svírá každý můj sen 
dokud nepraskne jak hrozen 
z koroze do exploze 
z exploze do koroze 
vždy o kus sebe větší 
praštím se hlavou o zen 
než zaječí černý kozel 
ať jsem zase rychle z nebe shozen
    
:srdce se mi zapouzdří jako naseklý kořen 
proč jsme vždy nejvíc moudří po tom, co nejvíc zvořem 
a proč námi cloume láska jako zemské desky mořem?:
    
až se vlna vrátí znova všechny rány v sobě schovám 
    
všechny rány v sobě schovám 
    
všechny rány v sobě schovám...